Co se stane, když děti na týden odloží obrazovky

Zapojte do hry reálné situace ze života. Namísto abstraktních karet použijte příklady z běžného dne – třeba to, že se sousedka zlobí, protože jí někdo pošlapal květiny. Dítě se tak učí vnímat emoce v kontextu. Nezapomínejte, že sami jste vzorem: pokud u hry křičíte nebo se mračíte, učíte dítě, že emoce jsou něco špatného. Naopak, když ukážete, že i vy jste naštvaní, ale zvládáte to, dáváte mu nástroj do života.

Další spolehlivou cestou je zapojení dětí do běžné domácí práce, ale s pozměněnými pravidly. Třídění ponožek se promění v závod, kdo najde více párů do jedné minuty. Skládání prádla se změní na hru, při které se hádá, čí tričko to je. Děti milují, když se dospělý tváří, že si neví rady: „Já nevím, kam patří tato ponožka – poradíš mi?" Tím se z povinnosti stává hra a dítě si ani nevšimne, že pomáhá. Vyhněte se ale srovnávání s mladšími sourozenci – věta „podívej, jak krásně to umí brácha" spolehlivě zabije nadšení.

Co se stane, když dítě začne vydělávat nebo studovat na vysoké škole Zvýhodnění se vztahuje pouze na děti, které se nepřetržitě připravují na budoucí povolání – tedy studují na střední nebo vysoké škole. Jakmile dítě ukončí studium a začne pracovat, nárok zaniká. Pozor ale na situaci, kdy dítě studuje a zároveň má příležitostný příjem z brigády. Pokud jeho hrubý příjem přesáhne určitou hranici stanovenou zákonem, přestává být považováno za nezaopatřené. Tato hranice se každý rok mění, proto si ji vždy ověřte u aktuálního znění zákona.

Začněte tím, že zapojíte běžné předměty z domácnosti. Kartonová krabice se promění v loď, garáž nebo divadlo – stačí nůžky, lepicí páska a pár fixů. Staré ponožky poslouží na výrobu loutek: navlékněte je na ruku, přilepte oči z papíru a máte hotové postavičky. Děti milují i tzv. smyslové hry: do mísy nasypte rýži, těstoviny nebo čočku, přidejte naběračku a kelímky, a nechte je hrát si na kuchaře nebo na písek. Pozor na alergie a na to, že menší děti mohou dávat drobné předměty do úst – vždy hlídejte.

Další pastí je nedostatečná příprava na nudu. Pokud dítěti vypnete obrazovku, ale nenabídnete žádnou alternativu, začne se nudit a vy budete v pokušení mu tablet vrátit. Připravte si seznam činností, které dítě baví – od kreslení po stavění kostek – a mějte ho po ruce. Zároveň si dejte pozor na vlastní nervozitu. Když uklízíte a dítě za vámi chodí s tím, že se nudí, je lákavé pustit mu pohádku, abyste měli klid. To je v pořádku, pokud to není jediná strategie. Naučte dítě, že nuda je přirozená a že si poradí i bez vás.

Typická chyba: hodnotíte výkon místo procesu Nejčastější chybou je, že hru proměníte v test. „Správně!", „To není ono!" – tyto výroky zabíjejí dětskou odvahu zkoušet. Místo toho používejte věty typu: „Zajímá mě, co bys cítil na jeho místě." nebo „Jak bys pomohl kamarádovi, kdyby byl smutný?" Zaměřte se na popis dění, ne na hodnocení. Pokud dítě řekne, že neví, nechte ho chvíli přemýšlet, nepokračujte za něj. Ticho je součást hry.

Další pastí je nereálné tempo. Empatie se nevybuduje za jeden večer. Vyhraďte si na hru pravidelný čas – třeba deset minut před večeří – a dodržujte ho. Častokrát se stává, že rodič nebo učitel začne s nadšením, ale po pár dnech to vzdá. Dítě pak vnímá, že emoce jsou něco, co se dělá jen občas, a není to skutečně důležité. Konzistence je důležitější než délka hry.

U přirozeného porodu mnoho žen podcení přípravu na bolest. Není ostuda mít připravené různé techniky: od dýchacích cvičení přes polohování až po možnost epidurální analgezie. Typickou chybou je spoléhat se na jedinou strategii – pokud jedna metoda nezabere, měli byste mít plán B. Také pozor na mýtus, že přirozený porod je vždy kratší. První doba porodní může trvat i více než 12 hodin, proto je důležité udržovat síly – svačiny, tekutiny a podporu od partnera.

Začněte tím, že si vyberete hru, která je přiměřená věku a situaci. Například pro mladší děti funguje hra na emoční pexeso: připravte kartičky s obličeji vyjadřujícími různé pocity, nechte dítě přiřazovat emoce k situacím a povídejte si o tom, proč se tak tváří. Starší děti zase zaujme hra na „detektiva emocí": v běžném rozhovoru nebo při sledování krátkého příběhu hledají, co druhá osoba cítí, a hádají, co ji k tomu vedlo. Nejdůležitější je, abyste u toho mluvili o vlastních pocitech, ne jen o tom, co vidíte.

Co dělat, když dítě odmítá cokoli bez obrazovky? Tady přichází na řadu nejdůležitější princip: nabídněte možnost volby, ale vždy jen mezi dvěma aktivitami. „Chceš postavit bunkr, nebo si zahrajeme na schovávanou?" Tím dítě získá pocit kontroly, aniž by mělo šanci říct „nic" a skončit u mobilu. Pokud zabere nerozhodnost, zkuste aktivitu s překvapením – připravte si předem krabici s rekvizitami a řekněte: „Dneska otevřeme truhlu, ale teprve až uklidíš hračky." Napětí a tajemství dokážou zázraky.